Domů / Novinky / Vzpomínání II

Vzpomínání II

Vzpomínání II - Sportcarp    Pokračování článku, ve kterém si náčelník vzpomíná na začátky kaprařiny a společnosti Sportcarp...

Po Pardubicích se to tehdy rychle rozneslo a dveře mé kanceláře v prodejně se netrhly. A poněvadž jsem zdolané krasavce začal fotografovat již na výpravách na Hrádek, mohl jsem nyní poskytnout svým známým rybářům slušně zaplněné album k nahlédnutí. Pár z nich to zlákalo, začali se držet hesla CHYŤ A PUSŤ a chytat na boilies. Postupně nás přibývalo. S Milošem jsme toho roku prošmejdili snad všechny pískovny v okolí. Podzim jsme strávili na Oplatilu u vodárny. Ačkoli se tam nesmělo chytat, dalo se to vždy nějak zařídit. Pár kaprů jsme tam dostali – mně se poštěstilo ulovit 19,65kg lysce. Ani na Mušov jsme nezapomněli, už tam pár rybářů chytalo na boilies. Přečkali jsme zimu a v květnu jsme opět vyrazili na pískovny. 



V zimě jsme sháněli háčky na boilies, šňůrky a další věci. Dozvěděl jsem se, že v Brně nově otevřeli prodejnu specializovanou na lov kaprů na boilies – House of Brunner. V ní prodával jeden z průkopníků chytání na boilies, Dalibor Hašpica. To jsem nemohl nechat jen tak. Hned jsem vyrazil. Malá prodejnička, ale navzdory tomu jsem nevěděl kam s očima. S hlásiči zakoupenými v JSA jsem nebyl vůbec spokojen, proto není divu, že mi srdce zaplesalo, když jsem uviděl DELKIMY. Hned jsem je měl v ruce a už nepustil! Co tam měli jenom těch šňůr: ty od firmy Kryston – Merlin, Multi Strand a Silkworm – jely se mnou domů. Příštích několik let jsem bez nich nedal ani ránu. Taktéž jsem postupně vyzkoušel jedinečné, ručně sestavené kaprařské speciály Hanse Guenthera Brunnera. Paráda! Neodolal jsem a objednal si třináctistopé třílibrové speciály postavené na blancích Century Excalibur, s očky a sedlem Fuji. Za dvacet dní jsem si ty objednané skvosty vezl z Brna domů. Říká se, že když si chlap koupí cokoli pro své hobby, prodlouží mu to prý život minimálně o pět let. Věřím tomu.
Začal jsem přemýšlet o tom, že bych otevřel v Pardubicích kaprařskou speciálku. Kousek od mé prodejny Akvarium Exotik jsem přímo u Lejhanců ve dvoře našel vhodný prostor k pronájmu. Šli jsme se tam s Milošem podívat a celou dobu jsme vymýšleli název pro novou prodejnu. Vtom Miloše napadlo: Rybářské potřeby SPORTKARP. Vylepšil jsem název o C, aby to lépe vypadalo, tak nějak po anglicku, a tak vznikl SPORTCARP. A kde sehnat zboží? Přece v Anglii. Rozhodl jsem se také, že zahájím prodej na začátku následujícího roku 1997. 
V Akvarium Exotik jsem zaměstnával děvče Jitku Pávkovou, která hovořila perfektně anglicky. Nakoupili jsme sady broušených whiskovek a na podzim 1996 vyrazili autobusem z Prahy do Londýna. Odsud jsme objížděli vlaky či autobusy všechny firmy, které jsme si naplánovali: Kevin Maddocks, Patridge, Gardner, Kryston, Delkim, Kevin Nash a Nutrabaits.



Řeknu vám, že to přestupování a objíždění firem s bágly naplněnými olovnatým sklem nám dalo pěkně do těla. Zvládli jsme to, poháněly nás nadšení i zvědavost. Nejlépe nás přijali ve firmě Patridge, kde si nás vyzvedl starý pán (druhý majitel) na nádraží, ubytoval nás, pohostil – a hlavně provedl továrnou. To jsme něco viděli! Stroje, které už hodně pamatovaly, starou dřevěnou podlahu již notně prošlapanou. A s tím v kontrastu tu pracovaly módně oblečené ženy. Hlavně jsme však odsud odjížděli se spoustou vzorků, například Piggybacků (tvar banánu, tehdy vyhnutá špička ven) vyvinutých s Kevinem Maddocksem, ale především s příslibem dobrých cen pro naše začínající obchodování. Také ve firmách Kryston a Delkim k nám byli vstřícní a moc nám přáli hodně zdaru. V Nutrabaits měli hodně práce s balením zboží. Pobíhali dost rychle sem a tam – a není divu, byla tam totiž děsná zima. Bill Cotton s námi prohodil jen pár slov, předložil nám ceníky, vybral jsem si tři lahvičky esenciálních olejů, poctivě zaplatil a jelo se dál. U Gardnera s námi vůbec nepočítali, patrně hodili fax o našem příjezdu do koše. Nechali nás prohlédnout zboží a nazdar. Ceníky vám pošleme (přišly, ale až po několika urgencích za čtyři měsíce). U Kevina Nashe nás posadili do nějakého skládku s reklamovaným zbožím (asi tak 2,5 x 3 m). Podle stěn jsme usoudili, že dříve tato místnost sloužila jako chladírna, možná i mrazírna. Opravdu tam byla pěkná zima a pěkně jsme prokřehli. Dočkali jsme se Kevinovy přítelkyně, která nám sdělila, že je Kevin velmi zaneprázdněn. A tak jsem si něco málo koupil, sebral ceníky a marš honem pryč. Nejvíce jsem se těšil na Kevina Maddockse. Choval se k nám normálně, zato jeho paní ne, brala nás, jako kdybychom seskákali ze stromů. Což jí vydrželo do té doby, než jsme tam později přijeli novou Octavií. Jenom tak na okraj: z těch broušených whiskovek pili ovocnou šťávu s vodou. Určitě vás bude také zajímat firma Century. Psali jsme tam, faxovali několikrát po sobě, odezvy jsme se ovšem nedočkali. Poprosili jsme majitele Krystonu pana Chiltona, jestli by za nás neztratil v Century slovo. Pomohlo to. Během čtrnácti dnů nám přišel fax s podmínkami a ceníkem. Dodnes s touto firmou čile obchodujeme. Ono se tenkrát těm Angličanům nechtělo moc obchodovat s východní Evropou, byli jsme pro ně komunistický plebs.



Domů jsme se vrátili s rozporuplnými pocity. Ale obchody byly domluvené, to bylo nejdůležitější. Začal jsem počítat, kolik mám volných financí, nebyla to suma, kterou bych si představoval. Nedalo se nic dělat, musel jsem objednávat malá množství a zboží rychle točit. Koncem ledna jsme s Jitkou a řidičem nasedli do firemní Avie a vyrazili do Anglie pro první zboží. Kromě jiného jsme přivezli kaprařské speciály Kevina Maddockse (Exocet 13 3,75 lb a Challenger 12 2 ¾ lb, se zlacenými oky), esence Lesní jahoda, Double Cream, Mušle; boilies Lesní jahoda, Double Cream se staly bestsellerem mezi kapraři. I háčky od Patridge si vydobyly své místo na trhu. A samozřejmě celý sortiment od Krystonu. Na rybářské výstavě v Praze jsem zaznamenal velice slušný úspěch. Jenom v prodejně to nebylo pořád ono, střídali se tam prodavači, no, prostě problémy a problémy… Další rok na jaře nastoupil Standa Odvárka a všechno si sedlo a uklidnilo se. Hned jsme si dobře rozuměli, navíc on uměl také anglicky, což byla obrovská výhoda. Rychle se zaučil a konečně to v obchodu šlapalo, jak mělo.
Toho roku jsem začal jezdit na pro mne nezapomenutelnou kolínskou pískovnu Samberk. Chytal jsem z ostrova úplně sám, občas s kamarádem. Tu a tam se objevil kolínský hospodář, aby zkontroloval, zda neporušujeme rybářský řád, prohodili jsme pár slov a zase odjel. Jenže již na podzim se začala šířit fáma, že tamní vody drancuji, odvážím v noci kvanta ryb a další nesmysly. Proto si na příští rok odhlasovali kolínští rybáři generální stop a z ostrova se stala ptačí rezervace (mimochodem kousek od nádraží). S lítostí jsem se rozloučil se Samberkem a zamířil jinam.



Potom přišlo na řadu Lipno. Krásné podvečery, ranní východy slunce a bezvadní kamarádi, které jsem tam poznal. Kapři nebyli tak velcí, ale záběrů byla spousta. Po vzoru Anglie jsem se rozhodl založit v Čechách spolek nadšenců pro lov velkých  kaprů a současně pro filozofii CHYŤ A PUSŤ. Najednou tu byl Carp Club České republiky. Zatím ještě jen v mé hlavě. Pustil jsem do éteru, že se dvacátého listopadu 1999 uskuteční v Pardubicích v restauraci Na Kovárně první zakládající schůze. Dnes už ani nevím, v kolik byl začátek, ale se Standou jsme tam přišli asi o patnáct minut dříve. Když jsem sahal na kliku, třásla se mi kolena: Bude to hrozný propadák, pár nadšenců, rozpustíme to a půjdeme domů. Skutečnost však byla jiná. Radostí bych brečel. Povídám Standovi, že je tam asi padesát lidí, Standa ale nesouhlasně zavrtěl hlavou: „Ba ne, hodně ke stovce.“ To jsem opravdu nečekal. Stručně jsem nastínil organizační strukturu, cíle i principy, jichž se budeme držet. Pro jistotu jsem rovnou oznámil, že předsedou tedy určitě nebudu. Což se ukázalo úplně zbytečné. A tak jsem byl zvolen předsedou. Pokladníkem se stal Petr Havlíček, Míra Kratěna st. jednatelem a do výboru byli zvoleni po jednom zástupci z každé krajské buňky, aby přinášeli do výboru podněty a zpět do buněk rozhodnutí výboru. Výbor se scházel jednou měsíčně a řešilo se aktuálně, jak se plní zadané úkoly a jak by se měly nové zajímavé myšlenky uvádět do praxe.

Touto cestou bych chtěl poděkovat všem členům prvního výboru za nadšení a nasazení všech sil při budování Carp Clubu České republiky. Moc rád na tu dobu vzpomínám. Jsou situace, které navždy člověku uvíznou v srdci a stanou se nezapomenutelnými…
Následoval pak vznik firmy Sportcarp Vápeník a Šaravec, s.r.o., kterou znáte dnes a s ní přišly další  nová jména a další příběhy...

Vlastimil Vápeník