Ankety

Souhlasíte s nynějším systémem hospodaření na českých svazových revírech, kdy se zarybňuje často a velkým množstvím malých ryb?

Ano, přijde mi to rozumné a mému způsobu lovu to vyhovuje

Nesouhlasím, tento systém ničí ekosystém každé (hlavně menší) vody

152

Celkem hlasů:211

Hlasujte kliknutím na odpověď

Odkazy

články

20.dubna 2009

,,Za kapry až na kraj světa,,

V posledních sezonách patří říjen k měsíci, kdy jde vše stranou a jede se na ryby. Ani letos tomu nebylo jinak. Tentokrát jsme dlouhou dobu vybírali místo, kam pojedeme.

Chtěli jsme chytat na velké přehradě, která nebude plná rybářů a samozřejmě se v ní budou vyskytovat co možná největší kapři. Z minulých let jsme měli pár dobrých tipů. Nakonec padla volba na přehradu s rozlohou 570 ha se všemi parametry, které jsme požadovali. Jediný, a to ne zrovna příjemný, vykřičník visel nad vzdáleností cesty, která nás od této vody dělila. Jsme však asi doopravdy posedlí touhou chytit velkého a neznámého kapra a tak jsme se k této cestě po zvážení všech pro a proti rozhodli vyjít vstříc. Odjezd jsme s taťkou stanovili na osmého října. Přípravy na takovouto výpravu jsme měli již několikrát zažity a tak nám nic nedělalo problém.

Tentokrát ani prostor v autě. Jeli jsme velkou dodávkou, do které se dá narovnat snad úplně vše. Podle toho to také vypadalo. Před nekonečně velkým úložným prostorem se od rána hromadilo mnoho do té doby ne až tak potřebných věcí. Byli jsme však upozorněni od kamarádů, kteří na tuto přehradu vyjeli o něco dříve než my, že je kolem celé rozlehlé vodní plochy pouze jeden pro nás využitelný sjezd k vodě. A tak jsme byli nuceni vzít i dva velké nafukovací čluny a k nim přibalit i naši oblíbenou Terezku tak, abychom se mohli najednou přeplavit na vybraná místa. Vše je nepřehledně urovnáno. Na objem toho je tolik, že bychom všechny věci nenarovnali snad ani do pěti kombiků. Dodávka však vypadá v klidu a tak hurá na tu nálož kilometrů. Tentokrát cesta vůbec neutíkala podle našich představ. Po celé Evropě běsnila nějaká policejní akce a tak jsme jeli doopravdy podle předpisů. To však nebyl jediný problém. Potkali jsme několik kolon a bouraček a tak se celá doba pobytu na cestě prodloužila na šílených 24 hodin. K přehradě jsme dorazili až za hluboké tmy. Měsíc, který osvětloval celou krajinu nám však předběžně ukazoval útržky toho, co na nás čeká za ranního světla. Jak máme ve zvyku, hned jsme se šli podívat v jakém typu vody budeme lovit.

Taťka po všech zkušenostech navlíká holiny a já jak malý školák jdu vstříc vodní hladině v ,,keckách,,. Cesta k vodě trvala nějak dlouho asi už tak 500 m od místa, kde je hladina při plném stavu. A při posvícení baterkou kolem cesty vedoucí někam? Možná i k vodě. Jsme si spíše než u přehrady připadali jako na čerstvě vykácené lesní mýtině. Všude kolem samý pařez a ohlozek starých stromů. Konečně je cítit voda.

Bohužel, já se svými keckami k ní určitě nedojdu a tak taťka posledních 50 m jde sám. K těm pařezům totiž přibylo šíleně mazlavé bláto, které sahalo pěkně až nad kotníky. Někde ze tmy ale slyším. ,,Už jsem u vody, je pěkná, malinko podkalená, něco podobného jako Rozkoš“. Super, pomyslel jsem si, takovouto vodu mám rád. Po tomto výletu jsme šli k autu. Když pominu to, jaká byla voda, stálo vše úplně za „prd“. Ani jsme nevěděli, jestli k vodě vůbec dojedeme autem. Vše nosit v rukách by bylo totiž nemožné. Dáváme si na posilněnou něco z našeho proviantu a na cestě vedle auta usínáme plni spíše negativních dojmů. Ráno, ještě za tmy, vstáváme, jdu prozkoumat starou asfaltku vedoucí kamsi do vody. Vracím se s radostnou zprávou.,,Jo, půjde to, dojedeme asi tak 10 m od vody a to už přetaháme, ne?,, Při rozbřesku se vše ukázalo v plné kráse.

Zajímavá přehrada hluboko v lesích, nad kterou se tyčily hory přes 2000 m. Jen v ní chyběly odhadem tři čtvrtiny vody. A tudíž byly břehy plné bláta. A to nemluvně o pařezech. Byl to ale podle nás kapří ráj. V této přehradě se nacházelo snad vše, co kapr ke svému životu potřebuje. Naše plně naložená flotila tří lodí, skoro po 3 hodinách nakládání, vyjíždí z přístavu. A její posádka - já a taťka doufáme, že kolem celé přehrady snad najdeme alespoň jedno místo, kde bude alespoň trochu tvrdý břeh. Cestou se stavujeme u kamarádů, kteří byli jediní rybáři, lovící kolem celé přehrady. Jinak všude kolem nebyl ani živáček, prostě nikdo. Při pohledu na to, v jakých podmínkách kluci bivakovali, nám s taťkou běhal mráz po zádech. Po přivítání si říkáme co a jak. ,,No, řeknu vám to v souhrnu,, vyhrkl ze sebe Venca. ,,Ani záběr, voda padá den co den na sloupci o deset centimetrů, kolem celé přehrady se nedá najít tvrdé místo na postavení bivaku a počítejte každou noc s návštěvou divočáků a lišek.

Koukneme s taťkou na sebe a oba víme, co si v tuto chvíli myslíme. No nic, říkám, jdeme bojovat s větrnými mlýny. Sedáme do našich lodí a s přáním dobrého lovu odjíždíme do neznáma. Po prozkoumání velké části přehrady se nakonec rozhodujeme sednout na špici nedaleko hráze. Bylo to velice zajímavé místo a ke všemu na něm byl i celkem tvrdý podklad. Bláto nesahalo nad kotníky, ale jenom těsně pod. Postavili jsme bivaky, které se doslova přicucly k mazlavému jílu. V tu dobu už na vše pozvolna padala tma. Celý den jsme se stěhovali. „To je ale masakr,“ povídám. Taťka jenom s tichým pokýváním hlavy souhlasí. „Rychle naházíme pruty do vody a dáme něco k jídlu,“ byla po dlouhé době první pozitivní věta z našich úst. Musím říci, že jsme byli oba vyřízeni. Ten večer jsme usnuli jako nemluvňata.

Ráno však jako když nás poleje živou vodou. Ještě za tmy vstáváme a oba jdeme vláčet. Po chvilce vytahuji menšího okouna. Další nához a venku je malá štika na taťkově twistu. Netrvalo to ani tak dlouho a můj vláčák se ohýbá jako luk. Jsem zvědav, co to je za rybu. Urputný boj, ale štika ani candát to, podle způsobu výpadů, není. Po delší době vidíme v čisté vodě nádherného okouna. ,,To je buchta.“ Bylo mně jasné, že můj rekord z Čech je určitě překonán. Měřil 47,5 cm. A proporcí těla připomínal malého maďarského kapra. Po snídani se začínáme naplno věnovat kaprům. Hledáme zajímavá místa a přemýšlíme, jak místní obry přelstít. Za celou dobu, co jsme byli u vody, jsme však žádného kapra ani neslyšeli ani neviděli a tak jsme naše naděje zatím nějak moc nepřeceňovali. Kluci, kteří seděli na opačné straně přehrady také neměli nic. Vše nasvědčovalo tomu, že budeme rádi za každý záběr. Oba jsme ale chtěli o to víc v těchto podmínkách nějakého kapra dostat. Den utekl jako nic.

Pruty jsou vyvezeny na solidních místech. A slunce zalézá za kopce. Ideální doba na vláčení. Po chvilce házení máme první ryby, pár okounů a malé štiky. Je to tady vláčkařský ráj. Shodujeme se s taťkou. Naše večerní slova se potvrdila o to víc ráno. První nához a kousek od břehu drbanec jak hrom. A taťka pevně svírá prut, jehož naviják kvílí a kvílí. Zanedlouho se ryba dostává podle směru šňůry k hladině a tak třicet metrů od břehu oba vidíme co to vlastně zabralo. Krásným výskokem nad hladinu se nám ukázala štika, kterou jsme hned ohodnotili. ,,To je metrovka.“ Opravdu byla, po zdolání a změření jsem taťkovi gratuloval ke štice 106 cm. Dále bych se už o vláčení nechtěl moc rozepisovat, ale okounů od 35 do 48 cm už asi nikdy víc nechytíme. Jak dny plynuly, tak jsme víc a víc chtěli docílit záběru od kapra.

To se nám však vůbec nedařilo. Dělali jsme vše, co umíme a stále nic. Kromě malého sumce jsme neměli jediný záběr. Kluci však nějaké kapry už zdolali a tak jsme se rozhodli, že pokud nebude do rána nic, opustíme naše relativně tvrdé místo a přestěhujeme se na mělčí část přehrady, kde byly břehy pokryty silnou vrstvou bláta a řadou starých pařezů. Celou noc zase nic a tak jsme začali balit. Při plavbě jsme přemýšleli, proč se kapři kolem hráze moc neobjevovali a na mělčinách u kluků čas od času ano. Oba jsme dospěli k závěru, že kapři celý rok nejspíše okupují úživnou část přehrady, kde jsou pařezy. A místa kolem hráze, která jsou sice členitá, ale s malým výskytem pařezů, navštěvují jenom v menší míře. Bylo také zajímavé, že holé břehy na mělčinách obrůstaly trávou a oproti tomu břehy kolem hráze byly naprosto holé. Na novém místě jsem měl hned následující ráno krásný záběr, který přišel na silně nadipovaného panáčka z boilies Fusion a pop up Halibut Mainline. Kapr však věděl, co má dělat a po pár vteřinách mně uřízl návazec těsně nad háčkem. No nic, po šesti dnech první kontakt s kaprem a takhle to dopadlo. Určitě jsem neměl velikou radost.

Ale alespoň už byl záběr. Všechny montáže jsme převázali tak, aby byly co nejodolnější. Posloužily nám k tomu šňůrky Quic silver, Balistik a ACE Camo Core. Háčky jsme použili jako vždy, Fox SSBP a Ashima C-887. Během následujících dnů se kolem našich míst začali ukazovat kapři celkem pravidelně. Ale se záběry to byla bída. Sem tam jsem měl nějakou jízdu, ale vše to byli malí školáci. Taťka byl bohužel neustále bez kontaktu s kaprem. Postupně se den ode dne množství ryb kolem nás zvětšovalo a z ulovených malých kaprů doslova tekl boilies, který jsme místním mlsounům předkládali. V tu dobu kolem celé přehrady kromě nás již nikdo nebyl. Kapři si z nás ale dělali doslova srandu. Zcela nehorázně a ke všemu viditelně vyžírali krmná místa, ale hlásiče pořád mlčeli. Vyzkoušeli jsme opět snad vše, co nám kdy přineslo nějaký záběr. Ale když se to už někdy rozjelo, bylo to na tu úplně nejjednodušší montáž, co existuje. Kapři žrali prostě opatrně nebo nevím, co jsme dělali špatně. Vyvrcholení přišlo desátý den. Byl úplný olej. Taťka akorát převezl svoje pruty a čerstvě nakrmil. Sedíme vedle bivaku, na slunci je až 35°C a nepřítomně koukáme na mrtvou hladinu. Zanedlouho to kolem nakrmeného místa, které bylo asi tak 20 m od břehu začalo bublat a po chvilce se v tom samém místě vyvalil přímo do našeho pohledu oranžový lysec velký jako stavební kolečko. Už jsme z toho neměli ani radost. Připadali jsme si jako troubové. Po chvilce se bublání přesunulo na druhé místo a zanedlouho vše ustalo. Po té se dalším mohutným výskokem ukázal mega kapr v prostoru mezi mým a taťkovým lovištěm. Byli jsme oba u konce s dalšími nápady. Rezignovaně jsme se začali bavit o věcech nesouvisející s rybařinou, protože bychom se z toho asi jinak zbláznili. Nakonec se však asi nad námi svatý Petr slitoval. Ten den kolem poledního se taťkovi po 230 hodinách na této výpravě konečně rozječel nadržený Delkim, který neztichl do té doby, než taťka sekl svého prvního kapra v těchto končinách Evropy. O to více si však mohl užít zdolávání . Po krásném souboji, kdy ho kapr tahal po klidné hladině přehrady s Terezkou sem a tam, mohl konečně zvednout vítězně ruku nad hlavu. A tichem podhorských lesů se ozvalo. ,,Je tam.“ Byl to krásný pocit, měli jsme oba obrovskou radost a kaprařina opět ukázala, co je vlastně za vášeň. Na podložce ležel mohutný lysec vážící rovných 20 kg, který . zabral na Fusiona s plovoucím Halibutem. Po tomto kaprovi se nálada o poznání zlepšila. V duchu jsme si ale stále říkali, jaký by to asi byl mazec, kdyby kapři začali brát. V odpoledním slunci jsem měl záběr i já. Nevím jak to bylo možné, ale deset minut před ním jsem říkal taťkovi. ,,Jdu k sobě, cítím, že by mohl přijít i u mně.“ O to větší bylo překvapení, když se to opravdu rozjelo. Záběr přišel na prut, který byl vyvezený déle jak 24 hodin. A v jeho těsné blízkosti už určitě nebyla ani jedna volná kulička. V noci se v okolí tohoto místa honilo snad deset ryb ale nebyl ani píp. Teď je však vše jinak, sedím ve člunu a na druhém konci montáže něco urputně bojuje. Při příjezdu nad kapra mně bylo jasné, že to žádný hovaďák nebude.

Výpady byly silné, ale na pořádného kapra trochu zbrklé. Užíval jsem si však tuto ojedinělou chvilku náležitým způsobem. Boj stále trval a i přesto, že se nejednalo o velkého kapra se mně stále nedařilo rybu ani zahlédnout. Při prvním očním kontaktu však bylo vše jasné, podebíral jsem krásného, dlouhého lysce s velkými šupinami a mohutnou ocasní ploutví. Bylo mně krásně. Při pokládání kapra do podložky se můj zrak upřel na mlíčí, které ze sebe kapr vypouštěl. Pomyslel jsem si, že by to mohla být i příčina, proč kapři moc neberou. Po tomto krásném a úspěšném dni se večer od západu přihnala bouřka se vším všudy. Vítr, déšť, kroupy a blesky bičovaly naše příbytky. Poměrně již tvrdé okolí naší přechodné domoviny se rychle měnilo a po dešti jsme měli bláto opět nad kotníky. Počasí však bylo příhodné pro lov kaprů a tak jsme tento fakt, na který jsme byli již zvyklí z počátku výpravy ani moc nevnímali.

Celou noc však záběr opět nebyl. Vítr ale zesiloval a ještě se více ochladilo. Během dalšího dne jsem zdolal tři kapry, ale byli to opět nízcí šupináči, z kterých také teklo mlíčí. Něco mě říkalo, že moje místo už velkého kapra nevyprodukuje. Taťkův flek však nebyl tolik navštěvovaný malými rybami a tak tam šance na většího pořád byla. Již za tmy, kdy vítr dosahoval v nárazech pořádné intenzity, přišel záběr na taťkův prut. Zprvu jsme váhali, jestli v tomto božím dopuštění máme vyjet vůbec na vodu. Tuto otázku však za nás vyřešila naše vášeň, kterou podporovalo naplno ohnuté NG a rychle se točící cívka Ultegry. Po celkem kaskadérském výjezdu na rozbouřenou vodní hladinu, jsme byli v jednom kole. Vlny s námi házeli sem a tam, ale s kaprem jsme byli neustále v nějakém kontaktu. Najednou však byl vlasec nehybně zařízlý někde u dna a třicetimetrová šokovka stále nikde. Chvilka nepozornosti a v Terezce byla rázem kupa vody a oba jsme byli celí mokří. Zasáhla nás asi pověstná sedmá vlna. No nic, bojujeme dál.

Pokouším se objíždět místo vázky. Najednou vlasec vystřelil a kapr byl volný. Směr vlasce vedl proti vlnám a tak vesluji, co mně síly stačí. Kapr si neustále bere z cívky, což je pozitivní zpráva. V okamžiku ale veškerý tah povolil. ,, Je v pr…,, ,,To snad ne.“ Rezignovaně otáčím loď ke břehu a taťka dotáčí volný vlasec. Najednou se však vše našponovalo znovu a vypadá, že souboj ještě neskončil. Kapr to prostě napálil takovou rychlostí směrem k nám, že to vypadalo, že je pryč.

Tentokrát už však byla šokovka v navijáku. A souboj se odehrával pod lodí. Kapr neustále mohutně bouchal o dno a při každém úderu nám běhal mráz po zádech. Adrenalinový souboj a ještě ke všemu psí počasí dodávalo celé akci na vážnosti. Ani nevím, jak ho táta dostal do podběráku. Ale prý byl tam. ,,Honem na břeh ať se ještě neotočíme!“ Vůbec jsme ale nevěděli, co vlastně máme v podběráku. První vizuální kontakt jsme dostali až na břehu. Byl to nádherný starý silný lysec. Váha nakonec ukázala 18,2 kg a již bylo jasné, že při této zvláštní výpravě taťka docílil dalšího velice cenného úlovku. Následující den vítr utichl a záběr až do konce pobytu již nepřišel žádný. Při jízdě domů jsme si říkali, že takovou to výpravu jsme ještě nezažili a to si člověk někdy myslí, že už na rybách zažil téměř vše. Ale příroda, kapři a všechny různé akcepty ovlivňující lov vždy ukáží, kdo je u vody vlastně pánem.

Po tomto celkem vyčerpávajícím kaprařském počínání jsem již ani neměl náladu někam za kapry vyjíždět. Tato letargie mně však trvala pouze chvíli a koncem listopadu opět začaly pověstně skákat pruty ve skříni. Bylo ale již celkem pozdě a počasí v celé Evropě spíše vycházelo vstříc lyžařům než lovcům kaprů. I přes všechna negativa jsme ale s Vlastou ještě na poslední kaprařský sedánek u vody přece jenom vyrazili. Zvolili jsme vodu, nám velice dobře známou a cíl výpravy byl jasný. Trochu si odpočinout po všech různých aktivitách v celém roce a při té příležitosti ulovit i nějakého šupináče. Po hladkém příjezdu k vodě nám bylo ale jasné, že to s rybami bude složité. I zde byla námi vybraná přehrada celkem dost vypuštěná a vzhledem k tomu, že jsme celou vodu poměrně dost dobře znali, bylo jasné, že naše vyhlídky na úspěch jsou minimální. Na této přehradě se totiž nesmí vyvážet a vzdálenost kolem 130 m, kam jsme byli schopni dohodit, skýtala za tohoto stavu hladiny pouze hloubku 2,2 m.

Bylo mě jasné, že se veškerá kapří aktivita v okolí našeho loviště bude odehrávat v noci. Na tuto výpravu jsme si připravili boilies All Seasons star, Cell a nikdy a nikde nechybějící Fusion. Nakonec se však i přes nepřízeň počasí a snad všech možných negativních aspektů, které nás při tomto posledním kaprařském výletu potkaly, podařilo pár kaprů ulovit. Při pohledu zpět, jsem velice rád, že jsem překonal i hranici 15 kg. Voda se totiž díky silným větrům a teplotě jen těsně nad nulou neustále ochlazovala a při odjezdu nám teploměr ukazoval její hodnotu jen 3,5°C. V tuto dobu nejvíce záběrů přicházelo na novou slaďárnu Cell, ale největší kapr této výpravy přišel na panáčka vytvořeného s boilies All seasons star a Fusionu.

Po návratu domů jsem měl rybařiny až nad hlavu. Myslím, že první choutky na nový výjezd přicházejí právě teď při psaní tohoto článku a tak jsem zvědav, co sezona 2009 přinese. Nejvíce bych si v tomto novém roce však přál, aby u nás v Čechách přestali na kapry jezdit party rybářů, které dělají u vody akorát bordel a o duševno kaprařiny, jako takové, snad nemají ani zájem. Myslím, že by těmto majitelům rybářských lístků v karavanech, bylo lépe někde v hospodě nebo v Chorvatsku. Tam by totiž nerušili nás jiné rybáře, kteří jedeme k vodě opravdu na ryby.

S pozdravem Jaromír Kratěna ml.

Vaše komentáře k tomuto článku

Máte zkušenosti s tímto výrobkem? Podělte se s ostatními a poraďte nebo si nechte poradit.
V zájmu udržení informační hodnoty těchto stránek si provozovatelé vyhrazují právo vyřadit vulgární a reklamní příspěvky nebo příspěvky nesouvisející s obsahem této stránky.

Přidat nový příspěvek

« Zpět