Sportcarprybářské potřeby, obchod pro rybáře a rybaření

A je to tak nebo alespoň doufám, že u většiny dopisovatelů ano. Já osobně bych snad ani nebyl technicky schopen napsat něco, co bych vlastně ani neprožil. Když se nad tím zamyslím, tak je lov kaprů nádherná věc, která nám lovcům dává dostatečné uspokojení a co je možná nejdůležitější, je to, že po každé sezoně máme vždy tolik zážitků, že je to až neuvěřitelné. De facto, každá minuta, hodina či den udávají na rybách stále nové a nezapomenutelné příběhy. Může to být příběh o tom, že vás někdo přehodil nebo, že přijdete na místo, na kterém před vámi lovil nějaký bordelář. I to jsou příběhy, na které nikdy nezapomeneme. Ale asi každý z nás raději přemýšlí při zimních večerech u krbu o tom, co se za ten rok povedlo a na co můžeme být patřičně hrdi. Je pěkné, že kolikrát ty nejhezčí příběhy ani nemusí být o tom největším kaprovi.

Lov kaprů a pobyt u vody v přírodě pro mě znamená tolik, že jsem schopen mu obětovat většinu svého volného času. Škoda jen, že postupem času je volných chvil v životě čím dál tím méně a i těch míst kolem vody, kde by se daly tvořit ty pěkné příběhy, neustále ubývá.
Ze zištných důvodů své větší kaprařské akce směřuji do zahraničí, kde jsou podmínky k lovu podstatně příznivější. Momentální stav na českých lokalitách vypovídá o tom, že to v ČRS zatím jenom hrklo a škrklo, ale bohužel se to zatím nezadřelo. A tak asi ještě nějaký rok budeme z úst předních šéfů organizací slýchat přebrepty typu národní výbor atd. Je to smutné, ale je to tak.
 

Je začátek září a začíná se psát můj nový kaprařský příběh. Sedíme s Vlastou v autě 
a už zase máme před sebou tu dlouhou cestu. První úsek této tour je většinou ve stejném nostalgickém znamení. Jedeme kolem pískoven, na které máme oba krásné vzpomínky, po té přes řeku Labe, kde jsme také pár let dozadu rádi rybařili. Při těchto vzpomínkách je bohužel smutné to, že si myslím, že naše pěkné příběhy u těchto vod byly již napsány. A tak jedeme dál. Tam, kam nás naše kaprařská srdce táhnou, tam, kde se může napsat příběh, který jsme ještě nezažili nebo tam, kde lovíme v naprostém klidu bez všude přítomného ruchu. 
A tak jestli se nic nezmění, budeme asi vždy před delším pobytem u vody sedět na začátku v autě a navigace přicuclá na předním skle bude hlásat něco podobného jako ,,do cíle zbývá 1520 km“.
To jsou na jednu stranu ne moc utěšující vyhlídky, ale na druhou stranu jsem šťasten za to, že můžu lovit kapry stále tak, jak chci já a ne podle krmítkáře sedícího pár metrů vedle, který mě přikazuje nához pouze před sebe.
Probdělá noc a už jsme v jiné dimenzi rybařiny. Stojíme na břehu obrovské řeky, kde by někde měli lovit naši kolegové. Najíždíme na hráz a jedeme po proudu dolů. Po ujetí asi 10 km v těsné blízkosti veletoku, kdy nevidíme vůbec nikoho, narážíme na naše kluky. Mají za sebou již několik dní lovu a tak je z jejich chování patrná veliká pohoda. Zjišťujeme, že podmínky pro rybaření nejsou úplně ideální a tak i přes to, že jsme byli plně připraveni na lov na řece se rozhodujeme, že pojedeme dál. Všichni jsme již v této zemi strávili na rybách mnoho času a tak vášnivě diskutujeme, kam pojedeme. Když se nad tím zamyslím, je to fajn se cítit za hranicemi jako doma. Známe již tolik vod, že mnohdy ani nevíme kam jet.
Venku panovalo obrovské teplo a tak jsme tentokrát svoje myšlenky směřovali k horským přehradám, které leží na pstruhových řekách a tudíž v nich je menší teplota vody než na přehradách v nížinách. Další kritérium bylo složení kaprů. Chtěli jsme si chytit krásné vysoké lysce a tak se výběr opět zúžil. Už jsme vybírali pouze ze čtyř vod, které slibovali velice dobré podmínky k lovu.

Naše úvaha vyšla na jedničku. Po pár hodinách v autě jsme stáli na břehu přehrady. Už venku nebylo 35°C a nesvítilo slunce, ale panovalo celkem dobré kaprařské počasí 20°C, jemný déšť a vítr dávali jasný impuls k rychlému nahození. Celou přehradu jsme objeli a zjistili jsme, že zde loví pouze čtyři kapraři. To byl krásný, ne však tak překvapivý fakt. Vzhledem k tomu, že do přehrady teklo z jednoho přítoku větší množství vody, jsme si do této oblasti sedli. Voda pěkně stoupala a tak bylo jasné, že se kapři do těchto prostor budou stahovat.

Umístili jsme se s Vlastou tak jako vždy, nedaleko od sebe. Ne však úplně k sobě, ale tak, aby měl každý svoje soukromí a na druhou stranu, abychom si byli při ruce v případě nějaké větší akce.
Byl již večer a po náročném dni jsme byli oba celkem unaveni. Vlasta si šel lehnout a já z posledních sil připravil čtyři pruty a bez rozmyslu jsem je rozmístil do mého teritoria. Bylo jasně vidět a později i slyšet, že je kolem nás spousty kaprů.
 

Jeden prut, jsem vyvezl podél břehu, asi tak sto metrů ode mě pod velký keř, kde bylo 5m hloubky. To bylo místo, kterému jsem věřil nejvíce. Při vyvážení posledního prutu jsem už asi spal, protože jsem si nedal ani swingr, ani jsem nepovolil brzdu a už vůbec jsem nepomyslel na zapnutí hlásiče. Prostě jsem byl KO v prvním dni.Jak už to tak bývá. První noc při dobrém výběru místa nenechává záběr na sebe dlouho čekat. Znáte to, jste totálně unaveni, najednou vás něco budí a pak procitnete až na lodi v černočerné tmě s ohnutým prutem. Něco vám rve vlasec z cívky, je vám zima, protože na orosené sedačce sedíte jen v trenkách a v tričku, nevíte, kde pořádně jste, ale někde uvnitř jste spokojeni. Jste tam sami, nikdo kolem a bojujete s něčím, co nevíte jak je velké, jestli to je šupináč nebo lysec, jestli to něco ztratíte ve vázce nebo jej nakonec porazíte a vítězně si zamumláte „jo, mám ho“. Ano, to je pro mě kaprařina, to je to, co mě strašně baví a naplňuje mě pocitem, který snad ani nedovedu popsat, a který mě teď při psaní tohoto příběhu chybí a kvůli kterému mě mrazí v zádech a díky němu se zase budu hned, jen jak to bude možné trmácet přes hory a doly, abych zase něco podobného mohl zažít. Je to jako droga a zároveň je to až nemožné, že mě to pořád tolik baví. Vždyť už to musí být stovky ne-li tisíce záběrů, které jsem prožil a stále to dělám s radostí a s jistým napětím.
Noc utekla jako nic a já po probuzení hledím zpráskaně na čtyři vytažené pruty. Přemýšlím, co se to vlastně v noci dělo a jsem šťastný, že mě stavba neukradla kaprařskou intuici.
Intuici lovce, která je nutná proto, abychom byli každý jiný a aby nebyl lov kaprů rutinou, která by nás brzy přestala bavit. Jsem rád, že se lov kaprů nedá vyčíst z internetu jako nějaké dogma s jasnými pravidly.
Několik dní voda neustále stoupala a tak nám naše místo přinášelo mnoho ryb. Nebyli to nějak velcí obři, ale jak já, tak Vlasta jsme si naplno užívali to, čeho jsme byli součástí.
Bylo nám však jasné, že se nebudeme radovat stále. V polovině pobytu se počasí změnilo a začalo i zde svítit slunce. Srážky ustaly a voda v přehradě začala neúprosně klesat. Nemělo cenu si nalhávat, že budeme pořád úspěšní.
Jak jsme oba tušili záběrů začalo ubývat a i velikost kaprů klesla. Poté nám začali brát i jiné druhy ryb a to byl v tomto případě jasný ukazatel, že kapři naše teritorium opustili a přenechali místa menším rybám.
Vzhledem k tomu, že byl Vlasta stále po úrazu pohybově indisponován, jsme nemohli přemýšlet nad změnou místa. Jednalo se o přehradu, která byla v mohutném údolí a 90% břehu bylo velice příkrých. Zůstali jsme tedy na našem starém místě a přemýšleli, jak i v tomto nepříznivém stavu zabodovat. Začali jsme naše montáže vyvážet až k protějšímu břehu, kde byla větší hloubka a stín ze stromů poskytoval kaprům stále bezpečné místo.

V tomto prostoru jsme plošně zakrmili boiliesem, který nám doposud fungoval a zavezli do těchto míst nástrahy. Každý jsme vyváželi do tohoto prostoru o rozměrech cca 100 x 20 m pouze dva pruty, abychom nijak moc naše nové místo nepoplašili. Tato nová strategie začala fungovat celkem rychle. Nebylo už tolik záběrů jako při dnech hodokvasu, ale stále se dalo říci, že tu nejsme na „prd“.
Během jednoho dopoledne začalo silně foukat a přišlo i to pověstné mrazení. Plně jsem začal věřit, že by se dnes mělo něco stát. Oba pruty jsem převezl a vše jsem připravil na více než sto procent. I Vlasta tento den hýřil větší aktivitou a tak jsme se kolem poledne mohli oba krásně přistihnout, jak mlčky sedíme nedaleko prutů a neustále sledujeme vše kolem.
Minuty a hodiny však plynuly dál a dál a stále nic. Nikde se nic nehodilo, nikde nic ani nepíplo.
Bylo to vše nějaké mrtvé. Jenom vítr a slunce plnili svoji pracovní náplň na maximum. Kolem břehu se již začalo zakalovat dno a vlny hrály přesně na té notě, kterou jsem již několikrát slyšel. Byla to nota, při které to bralo. Nepropadal jsem však žádné panice. Při způsobu lovu, který jsme provozovali, nebylo vůbec na škodu, že se v oblasti, kde jsme lovili, nedělo vůbec nic.
Byl jsem na jednu stranu rád, že nemusím jezdit několikrát za den pro malé kapry a plašit si tak místo. Na druhou stranu mně vrtalo hlavou, proč se neděje vůbec nic a to nikde. Uklidňoval mě však ten fakt, že mám nastraženo velké a tvrdé boilies, které v hloubce 11 a 12 m bude ležet, dokud ho kapr nenasaje. Napětí pozvolna opadalo a dokonce jsem byl schopen 
už i normálně komunikovat. Je to tak, mnohdy se přistihnu, že jsem jako v jiné galaxii a před očima mám klapky, které zatemňují okolní dění a já jsem uzavřen sám v sobě a nikterak nekomunikuji. Z těchto stavů mě může vyvést tak akorát záběr nebo dlouhé hodiny bez záběru. V tomto případě to byla ta horší varianta. Ten den nakonec dopadl tak nějak podle představ. V pozdních odpoledních hodinách, kdy se pozvolna slunce přibližovalo k západním kopcům, jsem měl pomalý, táhlý záběr. Bylo mně jasné, že při vývozu na vzdálenost 300 m tuto akci nezinscenoval nějaký malý kapřík. Zvedl jsem prut a sedl do člunu. Díky větru a vlnám bylo zdolávání složitější. Po pár adrenalinových výpadech jsem konečně spatřil rybu, se kterou mám tu čest. Byl to statný mohutný lysec. Ne rekordní, avšak výstavní kus. Přesně takový, kterého jsem si přál. Nebylo však vůbec dobojováno. Kapr již ležel na hladině, ale vítr a vlny mě neustále vzdalovali od mého úlovku. Nemám rád tyto chvíle. Nejednou jsem takto přišel o svoji kořist. Kapr je již zdolaný a já jsem daleko od něj-hrůza. Už to nebyl souboj s rybou, ale byl to boj sám se sebou, hlavně neudělat nějakou chybu. Ten den byl ale šťastný, úlovek končí v podběráku a já na vše koukám zase o něco veseleji. Po tomto kaprovi už z tohoto místa nepřišel vůbec žádný záběr. Předposlední noc jsem se ještě rozhodl vypravit pouze s pár nutnými věcmi na noční expedici ke skále u protějšího břehu. Celou dobu se tam ryby ukazovaly pouze pár metrů od břehu a tak jsem si tento flek nechával na nejhorší časy. Ty bohužel právě nastaly. Bylo to super místo, skalní útvar vylézal z desetimetrové hloubky až nad hladinu a kolem něho byl na dně písek a malé kameny. V okolí této skály se to jenom hemžilo raky a tak bylo nutné častěji přehazovat. Kaprů se zde shromažďovalo opravdu dost a celou noc jsem si krásně zachytal. Byl jsem rád, že to bralo, protože se stejně nedalo pořádně spát. Celou dobu jsem se bál, aby se břeh, na kterém jsem měl lehátko se mnou neutrhl a neskončil jsem se vším ve vodě.
Poslední záběr přišel ráno při východu slunce. Všude bylo ticho, jenom sem tam zabučela mohutně kráva. Chladné ráno zapříčinilo, že se z vody kouřilo jak z parního hrnce. Stál jsem na skále a bojoval jsem s menším kaprem, kterému se ke mně vůbec nechtělo. Viděl jsem ho v čisté vodě v hloubce pod skálou, jak bojuje o svou čest. U nás by bojoval o život, ale tady ne, tady bojuje pouze o čest a on to ví. Myslím, že by mu naši kapři jeho budoucnost asi záviděli. Po zdolání jsem tohoto juniora se vší opatrností pustil a jako bych tušil, že je to poslední ryba naší krásné výpravy, jsem si povzdechl a byl šťastný, že jsem opět prožil příběh, na který budu dlouho vzpomínat.
Následující den jsme vše v poklidu zabalili. Večer jsme decentně oslavili moje narozeniny a v brzkých ranních hodinách odjeli z tohoto krásného prostředí. Při překročení naší hranice jsme si s Vlastou říkali, jak máme i u nás krásnou krajinu a jak je i v naší malé republice krásně. Myslím, že se postupně vše bude ubírat dobrým směrem a i na našich lokalitách se začne hospodařit tak, že si budeme moci jednou říci: „Jo, udělal se kus práce 
a pozůstatky staré doby jsou ty tam.“

S pozdravem Jaromír Kratěna ml.